Jak to všechno bylo

 

Kde: Krkonoše, bouda Výrovka

Kdy: 20 - 22.9.2017

 

Už ranní setkání v Berouně před cestou provázelo vzrušení a nadšení z blížícího se velkého zážitku a zůstalo celou dobu této první expedice. Expedice jako prostor pro ty, kteří už stojí sami za sebe, vnímají zodpovědnost za svá rozhodnutí a potřebují si ustát důvěru v sebe samého.

 

Po několika hodinové cestě autem, kterou jsme všichni zvládli a pořád měli radostnou náladu z očekávání, jsme zaparkovali auta v peci Pod Sněžkou a odevzdali zavazadla panu správci boudy Výrovka, kde jsme se chystali dojít pěšky. Což znamenalo 500 m převýšení, my dospělí jsme měli trochu obavy, jak to naši předškoláci zvládnou. Cesta však probíhala neustále v radostném vzrušení, že už se to “děje”. Sbírali se borůvky, povídalo se, loudilo se kolem, tak “normálně” jako kdyby jsme byli doma v lesní školce. Ke konci cesty, kdy se stoupání opět zvyšovalo, jsme se navzájem povzbuzovali. Podle Ivančiných “speciálních” hodinek měla chata být na už dosah. A za chvíli Jáchymkův radostný výkřik, že chatu vidí, způsobil další vlnu radosti a elánu.

Po rychlém zkouknutí společného pokojíčku a další vlny nadšení z paland, jsme v jídelně dostali teplou polívku a příslib dobrot na další dny od pana kuchaře. Jak bylo řečeno, tak se i stalo, pan kuchař vařil a přidával a nám všem chutnalo, takže jsme jedli a jedli. Večer jsme už jen odpočívali: četli pohádky o Krakonošovi, zpívali písničky a kreslili. Nechyběla sladká tečka - palačinka. Pak už jen sprcha, mytí zoubků a než jsme dozpívali ukolébavky, většina už spala..

Druhý den ráno už po sedmé hodině dvě “breberky brebetili” na palandě a postupně se k nim přidávali další. Následovala snídaně, nacvičování programu na Dožinky a “důležitá porada”, kam to dnes vyrazíme. Počasí nám říkalo, že výlet na Sněžku musíme odložit.  Využili jsme rady pana správce a vydali se na okružní cestu přes Klinovky, po vrstevnici k Friesovým boudám a zpátky po červené. Byla to dobrá volba. Provázel nás neustále vítr, déšť a mlha. Chodníčky byly mokré s klouzavými kameny, mrzli nám ruce, protože rukavičky nám hned promokaly. Do tváře nám vítr šlehal déšť, ale každý z nás kráčel s odhodláním zvládnout všechno, co nám Příroda připravila jako zkoušku v hledání vlastní síly a důvěry. A povedlo se, Tomášek, Ena, Stázka, Anička, Anežka K, Jáchymek, Anežka S. - všichni překonali únavu, strach, obavy, bolavé nožičky, nebo studené ruce a když jsme se už blížili zase k Výrovce, vlna radosti a vzrušení nás pomalu roztancovala na posledních pár metrech. Celé odpoledne i podle toho vypadalo. Zpívání, výskání, hraní, smích, kreslení, razítkovaní vzpomínkových triček, mezi tím nám Ivanka zahrála na kytaru a nakonec špagety, borůvkové knedlíky a ještě úplně nakonec nanuk. Usínání s plným bříškem proběhlo hladce a opět rychle. Dvě písničky na kytaře a dvě uspávanky a byl konec zvonec tohoto významného dne.

Poslední den jsme si po snídani ještě nacvičili dožínkový program na sobotu a pak proběhlo balení víceméně rychle, loučení se s boudou a všemi, kdo se o nás hezky starali. První půlku cesty jsme seběhli, pohráli si na hřišti u jedné chaty a pokračovali po červené turistické značce k autům. Cesta nás vedla lesem, kde jsme u svačinky dostali vzkaz od Krakonoše, že nás chválí jak jsme se hezky chovali k Přírodě, nenechali tam žádný bordýlek a proto nám poslal na památku pohlednici, kde jsme ho konečně viděli v jeho lidské podobě. Párkrát jsme totiž tušili, že nás pozoruje jako zvláštně tvarovaný strom, nebo zkroucený kmen obalený mechem. Už trochu unavení jsme nakonec došli k autům a cesta domů byla veselá a na pátek odpoledne docela rychlá, provázeli nás bouřky, silné deště, mlha i sluníčko. To se s námi asi ještě loučili celé Krkonoše.

 

Na dožinkové slavnosti druhý den, jsme všichni dostali diplomy, jako upomínku na to dobrodružství, které nám ukázalo naší sílu a důvěru v sebe sama. Zároveň nám byla svěřena role “patrona” a každý z nás dostal nového školáčka, aby mu pomáhala podporoval na cestě k samostatnosti.

 

PS: Výstup na horu nás posunul nahoru (: